Názory na to, že by bylo lepší sbalit kufry a vyrazit za prací někam do zahraničí v dnešní době nejsou ničím neobvyklým. Ovšem ne každý podobnou myšlenku nakonec i uskuteční. Překážek je samozřejmě celá řada, ovšem většina úředních, alespoň v rámci Evropské unie už dávno odpadla.
Jako občané Unie můžeme žít a pracovat v jakémkoliv státě Evropské unie, aniž by se na nás vztahovala nějaká diskriminační opatření. Pokud v dané zemi nechceme být ekonomicky aktivní, musíme mít ale dostatečné prostředky, abychom nepotřebovali pomoc místního sociálního systému, a musíme tu platit zdravotní pojištění.
Mnohem častěji ale chceme migrovat právě kvůli ekonomické aktivitě, která se tu rozhodně vyplatí. Pokud se tu necháme zaměstnat, a ucházet se můžeme o jakékoliv místo, budeme mít v přepočtu na našem peníze mnohem vyšší mzdu, třeba v Německu i nekvalifikované pracovní síly vydělávají kolem 40 000 Kč.
A to ještě není vše, třeba v Německu nebo Rakousku takové přídavky na děti ze zákona náleží všem bez rozdílu výše příjmu. Navíc dávky třeba v Německu dělají okolo 3000 Kč na jedno dítě, a v Rakousku, kde se to liší podle věku dítěte, cca 2500 – 3000 Kč, v závislosti na kurzu koruny. Rodina se třemi dětmi má tak už ale téměř výši jednoho běžného platu v ČR zaručenou.
Podobné je to i s případnou podporou v nezaměstnanosti nebo rodičovským příspěvkem. Na to vše máme nárok za stejných podmínek jako občané zvoleného státu, kam jsme se vydali pracovat. Stejně tak ale pro nás platí i povinnosti, odvod na sociální a zdravotní pojištění, daně…
ZAN
